RSS

A bylo jaro

2. 4. 2009

A bylo jaro. Na louce všechno kvetlo, vonělo a broučci se začali probouzet.

Když Jan Karafiát napsal tento památný úvod jedné kapitoly své nesmrtelné dětské knihy, pravděpodobně ani nepomyslel na to, že takto každý rok pro milióny členů hmyzího společenství začíná skutečný těžkotonážní horor – zvlášť těm z nich, kteří měli sebemrskačskou myšlenku přezimování na naší lodžii. A - uskutečnili ji.

„Vrrrrrk“ ozvalo se dnes ráno od balkonových dveří. „Vrrrrrrk vrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrk vrk vrk!“
„Ty bys chtěla jít na balkon miláčku? Svítí tam sluníčko, viď. Tak běž ty potvůrko.“
Během pěti minut byly všechny sluncem omámené mušky a broučci pochytáni a během následující půl hodiny trpělivě umučeni k trvalé a definitivní smrti. Pravda, existuje mnoho různých variant poslední chvíle v životě, ale „tak běž ty potvůrko“ považuji z opravdu hodně zvrácenou a sadistickou - slibuji, že už ji nikdy neužiji, obzvláště ne v tomto kontextu. Budiž jim květináč lehký.

Až příště budete číst dětem Broučky, neříkejte jim o tom, že kmotříček, kmotřička, maminka, tatínek, Brouček i Světluška byli vzápětí po sladkém probuzení prvními jarními paprsky rozsápáni krvelačnou bestií nazývanou kočka domácí, ony na to časem přijdou samy.


My zíráme, vy zíráte

4. 3. 2009

Děti si zcela běžně pořizují imaginární přátele, měla jsem tudíž očekávat, že u koček tomu nebude jinak. Pravda, měla jsem svého času jisté podezření, ale pak se ukázalo, že po pokoji skutečně poletuje malinkatá octomilka a svým vrtošivým pohybem kmitá Silvínou po celém pokoji. Asi i proto jsem myšlenku na možného imaginárního kámoše naší kočky zadusila již u jejího zrodu a o to více byla dnes ráno vyvedena z míry.

Místo obvyklého prvoplánového raního tuli-tuli s cílem vytřískat z polospících páníčků nejlépe celou kapsičku, jsem objevila Silvu ve způsobné seďo-ležící póze s pohledem upřeným pod skříň. Ano, pod tu skříň, která tam stojí už bezmála rok a půl a má ze strany ložnice takovou pěknou cca 5cm vysokou fuku o hloubce 30cm a délce 1m a která, světe div se, Silvínu nikdy nepřiměla ani o ní pohledem zavadit. Tak ráno do ní zírala. A když říkám zírala, tak tím myslím zírání se všemi jeho projevy - upřený zrak, naklopené uši, lehce naježená srst na hřbetě a vyděšeně ublížený pohled na paničku, která si ji dovolila v této intimní chvilce vyrušit tím, že zírá na ni.

Nepřejte si vidět ten další pohled na mne, když jsem se rozhodla, že zjistím, co tam naše beruška strčila - představa hnijicího masa pod skříní v ložnici mne vážně naprosto nepřitahuje. Pod skříní byly přesně tři chuchvalce prachu a jelikož kočičí zírání pokračovalo i po jejich odstranění a dokonce i po návratu ze snídaně a zřejmně by utěšeně pokračovalo i po celý den, kdybych milostslečnu nevypakovala, tak je závěr jasný - v ložnici pod skříní máme ode dneška nájemníka - kočičího imaginárního přítele. O jeho dalších pohnutých osudech se vás pokusím informovat dle možností.


Asam spasitelem

23. 2. 2009

V ideálním světě mají páníčkové doma vždycky to nejlepší dlabání, pramenitou vodičku, stále nové hračky a především nový silikový kočkolit, kterým pravidelně nahrazují ten odporný hnus co se časem vytvoří i z tohoto nejlepšího silikagelu.

Leč – ani my, ani Silvína v ideálním světě nežijeme a tak byla včera postavena před strašlivé dilema – použít tu podivnou věc, která vyplnila její soukromou toaletu, použít páníčkovu postel, nebo „to“ vydržet. Do ložnice bylo zavřeno a když musíš, tak musíš… takže ASAM byl použit. ASAM - v tomto případě se skutečně nejedná o severovýchodní indický stát, ani o zkomoleninu proslulého čaje – je vysoce ekologické, heboučké, měkoučké papírové stelivo vyráběné recyklací dětských plen, které údajně vaše kočky a heboučcí, měkoučcí králíčci budou zbožňovat. Leda tak kulový.

Když jsme to prvně nasypali do kočkohajzlíku, v bláhové naději, že tyhle papírové granulky budou lepší než doposud používaný bentonit, který ve spárách dlaždiček v koupelně spolu s všeobecnou vlhkostí vytvářel druhohorní betonové usazeniny, neobjevilo se v hajzlíku tři dny nic. Teď se nám možná smějete, ale ono se naštěstí nic neobjevilo ani v posteli, ani za gaučem, ani nikde jinde – jak to naše drahá kočička vydržela zůstane navěky jedou z velkých záhad našeho společného soužití. Každopádně nás to přesvědčilo o tom, že bychom to měli vysypat a již nikdy nepoužít (páníček si sice zahrával s myšlenkou, že stávající stav nevyměšovací kočičky by mu poskytl nevídaný rozlet, ale jeho přirozená inteligence a představa nadouvající se čičiny nakonec nejspíš zvítězila i nad leností ;) ), ale lidé a kočky míní a zlotřilí domácí skřítkové mění.

Správná hospodyňka pro pírko nejen přes plot skočí, ale především ani pírko nevyhodí, takže ¾ pytle zmíněného Asamu blaze dva roky odpočívalo u recyklačních nádob (svůj k svému) až přišel včera jeho slavný comeback. Rada pro všechny – když se rozhodnete v neděli večer vyměnit své kočce stelivo v hajzlíku, ujistěte se, že skutečně máte nové stelivo dřív, než bedýnku vysypete a vymyjete. Vyvarujete se tak opravdu velmi nepříjemné situace, kdy vaše kočka střídavě kouká nešťastně do prázdného hajzlíku a střídavě nevraživě na vás. A ruku na srdce, máte také doma „na horší časy“ uložený nějaký ten Asam?


Sláva kapsičkám

19. 2. 2009

Uteklo mnoho měsíců, řeky unesly nespočet kubíků dobré orné půdy - kterou spláchly dešťové přívaly, spadlo pár domů v různých městech, v politice se vyměnil jeden neřád za jiného neřáda, narodilo se cca ¼ milionu malinkatých Čecháčků a naší Silverine nic z toho nezajímá. Nezajímalo ji to ani před dvěma lety, když ukradla svou první olivu a nezajímá ji to ani dnes. Jak říkám každému, kdo se zeptá „Jak se má vaše kočička?“ – „Naše kočička? Ta se má z nás všech úplně nejlépe.“

Nepočítám se ani mezi naivky, ani mezi zoufalé optimistky. Vím moc dobře, že stejně jako drtivá většina pubescentních výrostku je ona zcela opačného názoru. Veselé „Vrrrn!“, když přijdeme z práce a zamíříme do kuchyně, se se železnou pravidelností mění na naštvané, ublížené „Mumii!!!“, když jí nasypu granule místo kapsičky a lakonicky ji seznámím s faktem, kterým mne moje babička zahrnovala již od útlého (pravděpodobně díky této praxi útlého skutečně doslova) dětství – „Doma jez co máš, jinde co ti dají.“ Chápu, že tato argumentace lehce pokulhává ve světle balíku kapsiček, který je umístěn nahoře ve skříni a to doma.

Kapsičky prostě nikdy nezklamou (kupodivu konzerva zklame téměř vždy, ačkoliv na první pohled vypadá její obsah identicky..). Pouhé zablesknutí aluminiového obalu obsahujícího tuto kočičí drogu dokáže vytáhnout Silvínu z temného kouta jiné dimenze, do nějž se uchýlila ve svém spravedlivém rozhořčení z: cizích lidí v bytě, méně cizích lidí v bytě, hlučných lidí v bytě, pohybujících se lidí v bytě, mluvících lidí v bytě a především těch naprosto nejstrašnějších kočko-hlazení-chtivých lidí (nejen) v bytě. Ale to není vše. Taková kapsička naprosto dokonale maže trvalé následky utrpení vzniklého ze spadnutí ze šplhadla, zaseknutí na šplhadle, zazvonění zvonku u dveří (znáte to – zvonek – lidi v bytě – pavlovův reflex), mlžení rostlin, malování ložnice, přemisťování nábytku, luxování a dokonce i stříhání drápků a vrcholně traumatického nuceného pobytu mimo teritorium, tedy byt.

Již delší dobu si zahrávám s vrcholně kacířskou myšlenkou zamaskování prášku proti červíkům do hromádky kapsičky, ale raději asi zase budeme absolvovat známé martýrium končící rukavicemi, ručníkem, spoustou krve (naší), ještě větší spoustou slin (kočičích) bez valného výsledku, než bych riskovala, že na tuto nevídanou univerzálně léčící pochoutku v podobě kapsičky vrhnu stín podezření a nedůvěry.

Sláva kapsičkám a doufám, že nám ještě dlouho vydrží (protože jinak hrozí, že to nevydržíme my :) ).


Krádež

15. 1. 2007

Kočky kradou. Myslím, že tohle je nepopiratelný fakt, který nelze popřít pár světlými výjimkami, které tento rys kočičí povahy nepostihl.

Znám případy, kdy kočka vybrakovala celou nákupní tašku návštěvě, než tato stihla vypít kávičku, kdy se ztratila posvícenská husa z pekáče, aby byla následně nalezena na seníku jen lehce nakousnutá a dobře olízaná, dokonce i případ, kdy kočka kradla maso na polévku přímo z této polévky - dlužno podotknout, že vroucí. Plebejské kradení masných výrobků a masa z kuchyňské linky nebo spíže tu ani nezmiňuji.

Kupodivu Silvína žádným z výše uvedených syndromů kradení netrpí. To ovšem neznamená, že nekrade. Krade. Krade jako straka, skoro bych až řekla, že doslova... Ano, hádáte dobře, naše kočička krade předměty. Jakmile je předmět do velikosti 2 cm (bačkory a boty tvoří výjimku, ty jsou natolik zajímavé, že u nich na velikosti nezáleží) je velmi nenápadně odtlapkován z plochy na níž leží (když to nejde shodit tlapkou, pomůže poponesení v zubech) a jakmile se ocitne na koberci, je aplikováno pravidlo č. 1 kočičího vlastnictví - co je na zemi, je moje. Následuje sekvence mazlivých výlevů k předmětu, pohazování po bytě a nakonec uklizení předmětu do škvíry pod gaučem. Nejoblíbenějším objektem jsou železné sponky na pytlík od chleba, zátka od flashky či baterky do foťáku (to máte vidět tu hrůzu v páníčkových očích, když zjistí, že mu opět chybí) a samozřejmě papírky a pytlíčky všeho druhu.

Jak jsem již řekla, potraviny nejsou v kurzu. O víkendu jsem však byla svědkem výjimky potvrzující pravidlo. Ne, nebyla to žádná masová pochoutka, ani kus mořského živočicha (ten by tedy také prošel, kdyby byl), ale... no to opravdu neuhodnete. Schválně. Tak jaké máte tipy? Piškot... bonbon... oříšek.. ne. Ani náhodou. Představte si, že tím neodolatelným objektem, kvůli němuž mi naše slečna vlezla až do talíře byla česneková oliva. Tedy kus mrkve také dokáže vytvořit patřičný zájem, ale do talíře si pro něj ještě nikdy nedošla. Pro olivu ano. Otočím se a koukám na kočičí hlavu v misce s olivami, kterak provádí důkladnou údržbu jejich povrchu. Nestačila jsem zírat. Houkla jsem na ni (jak jen to skrze záchvaty smíchu šlo) a pak jsem jí tu nejvíce olízanou věnovala. Celý večer bylo o zábavu postaráno.

Tak jestli máte také občas problém s tím, jak zaujmout vaši kočku, zkuste olivy, jsou osvědčené ;)


Zobrazit
::: máme návštěv ::: optimaluzejeme pro FireFox a jsme validní ::: napište nám na silverine@aniret.com :::